Z Ameriky až do Ostravy…

Není tak úplně běžné, že na české univerzitě je zaměstnán Američan. Naše VŠB-TUO jednoho takového má. Můžete jej potkat na chodbách rektorátu. Vždy usměvavý, pohledný, zdravící česky “Dobrý den“. Jakým řízením osudu se ocitne mladý muž z jiného konce světa právě v Ostravě? To byl důvod zajít za panem Danielem Castenem a položit mu pár otázek.

Ze kterého amerického státu pocházíte?

Narodil jsem se v San Franciscu, v Kalifornii, ale větší část dětství jsem prožil v Jižní Dakotě. Jsou to dvě zcela odlišná místa. San Francisco je kosmopolitní velkoměsto nedaleko vysokých hor, ležící na pobřeží Pacifi ku. Oproti tomu Jižní Dakota je rozlohou srovnatelná s Českou republikou, ale žije v ní pouze 700 000 obyvatel. Poté, co jsem se odstěhoval z Jižní Dakoty, jsem žil více než deset let v Minneapolis (stát Minnesota) a v Bostonu (stát Massachusetts).

Jakou vysokou školu jste vystudoval? Jaký obor?

Vystudoval jsem obchod na Augustana University. Musím říci, že oba vzdělávací systémy se od sebe podstatně liší. Protože Spojené státy jsou opravdu obrovskou zemí a je zde cela řada různých vzdělávacích modelů, není snadné modely obou států porovnat. Pro ilustraci však mohu uvést, že bakalářské studium, které v Americe trvá čtyři a často i pět let, má v prvních dvou letech studia obecnější charakter. Většina studentů musí bez ohledu na svou budoucí specializaci absolvovat semináře, jejichž studijní náplní jsou historie, literatura, přírodní vědy, matematika a obchod. Teprve po dvou letech tohoto obecného studia si mohou vybrat tzv. „major“, hlavní obor. Je docela běžné, že si studenti zvolí i tzv. „minor“, vedlejší obor, který představuje součet kreditů ze seminářů ve studijní oblasti často velmi odlišné od hlavního oboru. Mým vedlejším oborem byla například světová historie.

Jak se to tak stane, že se Američan ocitne na VŠB-TU Ostrava?

Důvodemmého příjezdu do Ostravy je má přítelkyně, která odsud pochází. Českou republiku jsem však opakovaně navštívil již v minulosti a strávil zde téměř dva měsíce. Opravdu nelituji, že jsem sem přijel.

Na čem v současné době pracujete?

Právě pracuji na zajištění různých forem spolupráce mezi univerzitami v Anglii, USA, Číně, Islandu a jiných zemí a naší univerzitou. Hledám příležitosti, vedoucí k získání grantů, ze kterých by byl financován výzkum a výměnná studia a pomáhám s komunikací mezi jednotlivými skupinami. Základním kritériem získání dotací jsou klíčová partnerství a celosvětově uznávaný výzkum, který zvyšuje potřebu mezinárodní spolupráce.

Jaké je americké vysoké školství?

Možná bych se také mohl pozastavit nad rozdílem mezi veřejnými a soukromými vysokými školami. Soukromé školy nejsou v Americe ve své kvalitě nijak horší než školy veřejné. Příkladem je Harvardská univerzita. Soukromé školy jsou obvykle menší a především dražší. Jejich vyšší cena je přímo úměrná kvalitě pracovních míst, které jejich absolventi po studiu zpravidla získají. Tyto školy často nemají oproti veřejným školám tak velké výzkumné možnosti. Proto se v takovém rozsahu nezabývají vědeckou a inženýrskou problematikou, ale soustřeďují se spíše na humanitní a obchodní obory.

Je něco, co zde opravdu postrádáte? Nebo co nám Čechům chybí?

V České republice se mi velmi líbí, přesto by byl seznam věcí, které mi tady chybí, pravděpodobně dost dlouhý. Byla by mezi nimi možnost výběru mnoha pestrých jídel z čerstvých surovin z celého světa, ruch velkoměsta a směsice kultur, a v neposlední řadě také neformální přátelskost lidí, která je pro Ameriku tak typická. Tyto charakteristiky však přesně nevystihují celkové srovnání obou kultur. Říká se, že naše skutky k nám promlouvají hlasitěji než naše slova a já jsem se rozhodl žít zde. Myslím si, že pozitivní aspekty v mnohém převažují nad negativními. Česká města a vesnice mají pro mě zvláštní půvab, který mě okouzlil. Musím se přiznat, že architekturu českých měst považuji za jednu z nejkrásnějších na světě. Hloubka tradic, které se dědí z generace na generaci, je něčím, co velmi oceňuji a co se v Americe pomalu vytrácí. Goethe řekl, že kdo nepoznal cizí řeč, nemůže poznat tu svou. Myslím, že by se totéž dalo říci i o kultuře. A proto jsem za tuto zkušenost velmi vděčný. Denně mne uvádějí v úžas možnosti lidí v České republice navštívit za pár hodin jízdy vlakem tolik různých zemí a poznat tolik nových kultur.

Děkuji za rozhovor

Táňa Kantorková

Foto: Hana Martiníková