Vzpomínka na profesora Zdeňka Bůžka 1/010

Na konci února letošního roku jsme si připomněli nedožité 80. narozeniny prof. Ing. Zdeňka Bůžka, CSc., člověka, jehož jméno je spjato s Fakultou metalurgie a materiálového inženýrství (dříve Hutnickou fakultou). Přestože profesor Bůžek před necelými třemi lety odešel, můžeme na něj vzpomenout alespoň prostřednictvím následujících řádků, které nám tuto osobnost české metalurgie trochu přiblíží.

Zdeněk Bůžek se narodil 27. února roku 1930 v Kročehlavech u Kladna, kde také vyrůstal. Poté, co se v Poldině huti na Kladně vyučil soustružníkem, byl v kladenské ocelárně zaměstnán. Současně byl závodem vyslán do Státního přípravného kurzu pro dělníky, po jehož absolvování začal roku 1949 studovat na Hutnické fakultě VŠB v Ostravě. A protože patřil mezi talentované studenty, působil od 3. ročníku na škole jako asistent a vedoucí směru ocelářů v půlročních kurzech. Po ukončení vysokoškolského vzdělání byl pro své mimořádné studijní výsledky vyslán na interní aspiranturu do SSSR. Tam v letech 1953-1956 studoval na katedře elektrometalurgie Moskevského institutu oceli a slitin pod odborným vedením jednoho z největších a světové uznávaných odborníků v oblasti metalurgie A. M. Samarina. Téma své práce zaměřil na výzkum teorie odsíření. Po úspěšné obhajobě disertační práce se v roce 1957 vrátil na Hutnickou fakultu VŠB jako odborný asistent a o rok později se stal vedoucím Ústavu elektrometalurgie při katedře ocelářství. V roce 1961 se prací nazvanou „Intenzifi kace výroby elektrooceli“ habilitoval a stal se tak docentem pro obor elektrometalurgie. Celé období 60. let 20. století bylo pro tehdy doc. Z. Bůžka a kolektiv jeho spolupracovníků, které kolem sebe v ústavu shromáždil, velmi plodné. Základní výzkum tohoto pracoviště byl zaměřen na desoxidaci oceli a doprovodné jevy. Výsledky bádání však nezůstávaly pouze v teoretické rovině, ale největší pozornost byla hlavně věnována aplikovanému výzkumu a vývoji a zaměření na praxi. Kromě řešení řady státních výzkumných úkolů se doc. Z. Bůžek naplno věnoval pedagogické činnosti, přednášel, vychovával diplomanty, aspiranty. Pro léta 1960 - 1963 byl jmenován prorektorem pro vědu a výzkum, roku 1965 proděkanem Hutnické fakulty pro stejnou oblast. Období po roce 1968 ale znamenalo konec dalšího nadějného vývoje vědeckopedagogické dráhy doc. Bůžka. Na základě svého protistranického a protisovětského postoje mu bylo na zásah orgánů KSČ roku 1969 ukončeno jeho profesorské řízení, musel přerušit také práci na doktorské disertační práci a roku 1970 byl nucen z VŠB odejít. Stejný úděl potkal také většinu jeho spolupracovníků.

Na počátku 70. let pak začíná druhá etapa života doc. Z. Bůžka, na první pohled možná méně radostná. Ve stejném roce, kdy musel opustit školu, byl zaměstnán jako asistent vedoucího střediska elektrických pecí ve Staré ocelárně Vítkovických železáren. Později se stal vedoucím referentem racionalizace práce a výroby. Přestože nucený přechod do Staré ocelárny znamenal přerušení ve vědecko-výzkumné a pedagogické práci, díky vstřícnosti vedení a kolegů na novém působišti mohl v odborné činnosti pokračovat. Zaměřil se na zavádění nové techniky při výrobě oceli ASŘ s využitím výpočetní techniky i pro zjišťování nákladovosti výroby oceli. V omezené míře měl možnost také některé poznatky výzkumných úkolů uveřejnit na konferencích nebo publikovat v domácích i zahraničních časopisech. Hlavní úlohu doc. Z. Bůžek sehrál při iniciování a pořádání konferencí elektroocelářů, které se pravidelně konaly od roku 1972. Stranou nezůstávaly ani jeho pedagogické aktivity, a to převážně organizací a přednáškami v postgraduálních kurzech. Revoluce v listopadu roku 1989 doc. Z. Bůžkovi otevřela cestu k možnosti se opět naplno svému oboru a odborné práci věnovat. V roce 1990 byl rehabilitován, jmenován profesorem a opět začal na VŠB přednášet. Na období dvou let se také ujal funkce vedoucího katedry ocelářství FMMI. Od roku 1993 byl členem komise GAČR a sám byl také řešitelem několika grantových projektů. I po odchodu do důchodu v roce 1996 se nadále jako externí pracovník až do své smrti v roce 2007 aktivně věnoval své profesi – metalurgii, která se mu stala celoživotním posláním.

Tato vzpomínka byla sepsána na základě studia dokumentů z osobního fondu prof. Zdeňka Bůžka, který je v současnosti autorem tohoto článku v Archivu VŠB-TUO uspořádáván a inventarizován, fotografi e byla zapůjčena Audiovizuálním centrem VŠB-TUO.

Petr Kašing, Archiv VŠB-TUO