Český Permon předán do Ostravy 6/09

Hornická sekce památkové komory České republiky uděluje jednou ročně v pěti kategoriích cenu Český Permon celkem pěti osobám nebo institucím, které se významně zasloužily o rozvoj hornických tradic. Slavnostní vyhlášení oceněných a předání cen uskutečňují vždy čelní představitelé města, v němž se v daném roce koná Setkání hornických měst a obcí České republiky. V kategorii celoživotní dílo byla cena Český Permon za rok 2009 předána v červnu v Jihlavě prof. Ing. Pavlu Prokopovi, CSc., vedoucímu Institutu hornického inženýrství a bezpečnosti Hornicko-geologické fakulty, Vysoké školy báňské-technické univerzity Ostrava. Ofi ciální úřední oznámení sděluje: „Obdržel ji za dlouholetou obětavou práci za udržení hornických zvyků v jejich tradiční podobě."

 

Pane profesore, dále se v ocenění píše, že jste se jako nadlišák a posléze SVNP zúčastnil mnoha skoků přes kůži. Pokusíte se nám přiblížit, kdo je nadlišák a kdo je SVNP?

 

Ano a rád. Ale aby se mi to podařilo, musím se nejdříve pokusit přiblížit Vám ještě spoustu jiných pojmů souvisejících s hornickými zvyky v jejich tradiční podobě. Tedy hornickými, resp. hornicko-akademickými tradicemi.

I když to mnohým z nás nebude znít věrohodně, vznik skoku přes kůži má patrně na svědomí odvěká lidská hamižnost. Kořeny hornických a hornicko-akademických tradic je totiž třeba hledat v dávné historii, již v raném středověku v dobách vzniku hornického povolání. Konkrétně se jedná o to období, kdy povrchová (druhotná) naleziště drahokamů, polodrahokamů, ale také ryzích forem drahých kovů byla již vysbírána a člověk ve svém pídění se po bohatství byl nucen začít hledat jinde. „Snadná rada," jak říkával již můj otec. Bylo nutno přesunout se do podzemí. Rada snadná, avšak bohužel jen na první pohled. Nechtělo to nic jiného, než vykopat nespočitatelné tisíce, ba desetitisíce jam a tyto jámy prohloubit. Vyměřit a vyrazit desetitisíce, ba statisíce sáhů podzemních chodeb, tyto prostory větrat, vyztužit a zabudovat tak, aby se po celou dobu jejich nutné životnosti nezavalily. Narubat, vynést, či vyvozit nespočitatelné desetitisíce, ba statisíce měřic horninového materiálu. A to vše nezřídka s úspěšností téměř mizivou, tj. přeložením do dnešní mluvy, „s ručením silně omezeným", že na konci této nepředstavitelné dřiny bude nalezeno opravdu to, co bylo tak složitě a usilovně hledáno. Ke všem těmto trampotám, které tehdejší, sotva se vylíhnuvší kovkop nemohl ani tušit, přibývá souběžně další, ještě daleko horší svízel. Že totiž k vykonávání tak těžké, složitě náročné práce v podzemí a k překonávání všech s ní souvisejících lapálií, je připraven ještě daleko hůře, než nedostatečně. Chyběly jednak potřebné vědomosti, ale také potřebná technická zařízení a vybavení. Na objevení většiny přírodních, zejména fyzikálních, ale i chemických zákonů a zákonitostí, pro bezpečí horníka tak nezbytných, si tehdy muselo lidstvo ještě několik století počkat a na systematické předávání vědomostí prostřednictvím odborných vzdělávacích institucí počkat ještě o něco déle.

Ano, a jak s tím vším souvisejí hornické tradice?

Už se k tomu pomalu dostávám, alespoň vidíte, či slyšíte, že hornické tradice nejsou snadná záležitost. Absence základních vědomostí o provozním prostředí v podzemí z oblasti všech přírodních věd, namátkou fyziky, chemie, geologie, geometrie, aerologie, aerodynamiky, ale i fyziologie a medicíny atd., odsoudila tehdejšího horníka do pozic bezmocné pasivity, ale také k nesmírným mučivým nejistotám, obavám a strachu. Nemohl si umět vysvětlit, jak to, že jednou k závalu došlo, jindy za podobných okolností ne, jak to, že jednou došlo k udušení kamarádů ve vrchní části ortu - pracoviště a všem ostatním se nestalo nic, jindy tomu bylo naopak, někdy nezpůsobil otevřený oheň nic, jindy způsobil jen hoření a jindy dokonce i výbuch. A tak byl neustále trýzněn hlavně strašnou nejistotou, zda se mu podaří, jako dosud pokaždé, opět po šichtě vyfárat na světlo boží, nebo tam tentokrát, jako již dříve mnoho jeho kamarádů, zůstane. Tehdy se utíká pod ochranu světců - hornických patronů, ale také si začíná uvědomovat, že jako jeho jediný zdroj nových poznatků a informací mohou posloužit jen zkušenosti přeživších kamarádů ze stejných i vzdálenějších důlních kutálišť. Byly to zkušenosti získané většinou chybami, kterých se horník ať již vědomě, či nevědomě dopustil. A za každou chybu se tvrdě platilo. Takže patrně již tehdy vzniklo tvrzení, že vlastními chybami se učí ti hloupější, ostatní se učí chybami druhých. V hornictví je však skutečnost ještě krutější. Mnohé z vlastních chyb jsou zaplaceny také vlastním životem. To ostatně platí ve víceméně omezené míře i dnes. A mít možnost poučit se, tedy chybami přeživších kamarádů, byla zřejmě ta nejsilnější motivace, která nutila tehdejší horníky začít se scházet, sdružovat a vytvářet cechy. Důležitost hornictví i užitečnost vzájemného předávání si nových zkušeností pochopil již i tehdejší český panovník, načež vydal královský glejt, o právu na konání hornických sesí (šachťáků) a přijímání nových členů do cechu hornického.

„My, Václav, král český, markrabí moravský etc., oceňujíce poctivé úsilí všech věrných a poctivých pracovníků v našich dolech o rozkvět našich hor, rozhodli jsme se jim udělit právo veselých hornických slavností pořádání.

Aby alespoň jedenkrát do roka se v hojném počtu sešli a porokovali o vykonané práci, co dobrého a nového jeden každý ve své práci vynašel či poznal, aby poctivě sdělil svým druhům, a tak aby svůj um společně věděním i zkušeností zbystřili a nejen věcem vážným, ale i s myslí veselou přehojným písním hornickým zaznívati dali.

Aby na těchto shromážděních nové členy stavu hornického vlídně přivítali a složení slibu věrnosti hornickému povolání od nich vyžádali.

Ve slibu tomto nechť jeden každý se zavazuje netoliko věrnost stavu hornickému zachovati, ale i všeho lajdáctva, bezpečnosti nedbání a sebe samého i druhů svých od nebezpečenství ostříhati.

Ti pak, kteří již slavnostní slib věrnosti složili a svojí prací i životem k hornickému stavu prokázali, aby každoročně svoji bystrost a kumšt veřejně ukázali.

Aby se tak dálo poctivě a důstojně, ustanovujeme čestný úřad perkmistra veselých slavností hornických, kterýžto nad skládáním slibu věrnosti stavu hornickému bedlivě a přísně dohlédati bude.

Ku pomoci pak z vůle perkmistra veselých slavností hornických budiž ustaveno pár mistrů cechovních podle druhu práce, kterýžto každý z těchto mistrů všechny uchazeče o přijetí do stavu hornického zprubuje a prověří podle obyčeje těchto cechů.

Za mistry budiž povoláni zkušení z řad bezúhonných a ctihodných pracovníků hor našich.

Ježto k práci je nezbytné zvláště heslo „mens sana in corpore sano" (zdravá mysl ve zdravém těle), ukládáme, aby skládání slibu věrnosti všeho mračení a rmoucení prázdné bylo, proto nechť všichni s myslí veselou a náležitou důstojností slavnosti této se zúčastní, k čemuž my svoji přízeň znovu potvrzujeme.

K tomuto milému účelu početným způsobem prostředky peněžní nastřádané rádi uvolniti dovolujeme.

Dáno Na Horách Kutných v den sv. Lucie v měsíci octobru L. P. 1383.

" A tak již někdy ve 14. století vzniká něco významného, co se nápadně podobá dnes, ve 3. tisíciletí, něčemu, jako je setkání, schůze, aktiv, školení z bezpečnostních předpisů či o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, o těžkých, hromadných i smrtelných úrazech a eventuálně i něčemu takovému, jako je workshop apod. Zkrátka sese - hornická tradice.

A co ti dva?

Ještě malinkou chvilinku strpení, jen několik málo století. Nechme tedy plynout čas následujícími staletími, během nichž docházelo k formování obsahu a průběhu zasedání - sesí, hornických večerů - šachťáků. Hlavním cílem tehdy bylo sesnoubit dva základní požadavky kladené na sesi, které si v těchto směrech více či méně protiřečily. Jedním požadavkem bylo osvětové poslání sesí, jejich vzdělávací funkce a na druhé straně dominoval požadavek zábavy, uvolnění se od každodenních a běžných a hlavně stresujících pracovních i životních problémů. Vznikají tak, a s průběhem doby se ustalují zásady, které v dnešní podobě známe ve formě „Pivního zákona". V podstatě nejde o nic jiného, než vést sesi tak, aby se i přes popíjení (sílení se) opojného nápoje, úroveň opivněnosti po potřebnou dobu udržela v takových tolerancích, které ještě umožňují zachovat během sese i důležité předávání zkušeností. V Pivním zákoně se tak zakotvují všeobecně známé poznatky o působení alkoholu - nevhodnost míchání nápojů (je povolena konzumace pouze pivní masti). Posiluje se autorita slavného, vysokého a neomylného prezidia (SVNP), které má možnost sesi sílit (nutit ke konzumaci), ale také i omezit toto sílení, a to nejen celoplošně, ale i separátně po skupinách, dokonce i individuálně u jednotlivých účastníků sese. Jedním z prostředků omezování účinků pivní masti je i ředění pomocí našeho známého vypití celůvky (půllitru) vlažné vody na ex i na čas, tzv. pivního zasrání. Dalším umravňujícím prvkem se stává povinnost neopustit bez dovolení své místo u tablice. Zvláště vzpurní jedinci si totiž teprve tím uvědomí, že nemohou vypít tolik, kolik chtějí, ale jen tolik, kolik unesou jejich vnitřní orgány. SVNP jim totiž nemusí vždy povolit odchod od tablice kvůli vykonání příslušné potřeby. Průběh sese také napomáhá vytvářet humorné situace díky jistým činnostem, jako jsou např. přesná a úplná oslovení, požádání o slovo apod., jejichž nedokonalé plnění nebo plnění neodpovídající příslušným ustanovením Pivního zákona, jsou důvodem pro pokárání, či dokonce „potrestání" dotyčného jedince, což je občas zdrojem bujarého veselí všech ostatních. A to vše je prokládáno zpěvem přemnohých hornických písní - karmín.

Tak to bychom měli SVNP, a co nadlišák?

Plným titulem se nadlišák oslovuje Slavný a vysoký nadlišák. Je to funkcionář skoku přes kůži, který má na starosti fuxe a fuxie - mladé adepty k přijetí do cechu hornického. On je ten, kdo se stará o jejich přípravu na přípravných hornických šachťácích, tj. aby uměli pochodovat, aby uměli správně oslovovat, aby uměli nahlas zpívat hornické písně - karmíny, aby uměli vystupovat před shromážděním, aby si uvědomili a svým jednáním a vystupováním prokazovali svou příslušnost k cechu, jehož se chtějí stát řádnými členy. On je také ten, který je připravené přivede na skokovou sesi, představí je všem účastníkům a předá je sesi k přijetí. Fuxové a fuxie tam musí dokázat, že jsou hodni této cti a posléze jsou tedy do cechu slavnostním aktem přijati. Tak to bychom měli přiblížení nadlišáka a co dál?

Proč si myslíte, že je potřeba udržovat hornické tradice?Říká to ještě něco mladým?

Těch důvodů je celá řada. Jednak je to příležitost seznámit mladé s hornictvím a především s jeho historií neotřelou, nestandardní formou přímým neformálním kontaktem pedagogů se studenty. Těmi cca dvanácti přípravnými šachťáky vzniká specifi cký kolektiv, který postupně přijímá tuto původně hru. Mladí začínají požadavky na ně kladené brát samovolně za své a získávají tak k hornictví a hornickému školství a své alma mater zcela jiný vztah. Navíc - zlatý hřeb tohoto snažení - účast a přijetí každého z nich a zároveň i jejich kolektivu jako celku na slavnostním shromáždění čítajícím cca pět set účastníků nejvyšších představitelů hornictví a hornického školství českého i zahraničního zůstává pro každého z nich zážitkem na celý život. Pro převážnou většinu znamená jejich převtělení se ze „smrdutého" fuxe do Slavného semestra a tím jejich zařazení do slavné obce hornické i začátek jeho aktivního působení při rozvíjení a udržování hornických tradic.

Jak Vy jste vlastně přišel k hornictví? Byla to přímá cesta nebo jste ji dlouho hledal?

Spíš bych řekl, že to byla cesta, která si mě sama vyhledala a zavedla, kam potřebovala. První přiblížení se k hornictví mi připravila už v mých čtyřech letech, kdy jsem se svými rodiči navštívil kolébku českého hornictví a královnu hornické historie Kutnou Horu. Je to už na hranici mých vzpomínek, ale celkem dobře si vybavuji tehdejšího tamního pana děkana, který nám „mužům" dovolil vystoupit a také nás vyprovodil až do podstřešních - nejvyšších dostupných prostor chrámu sv. Barbory. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se nám mezi kamennými gotickými vzpěrami, sloupy a ozdobnými věžičkami otevřel pohled, kterým se mohl kochat jen někdo vysoce privilegovaný. A tenkrát jsem také poprvé slyšel o havířích, o jejich patronech a také o jejich tvrdé práci a utrpení. Měl jsem navíc to štěstí, že mi bylo souzeno dozvědět se o nich z moudrých a laskavých úst starého pána děkana.

Další přiblížení k hornictví, tedy druhé, mi předestlala má cesta celkem nečekaně v okamžiku, kdy jsem skončil povinnou školní docházku a přihlásil jsem se ke studiu na gymnáziu (tehdejší dvanáctiletka). K mému údivu, ale také k velkému zármutku mých rodičů jim bylo sděleno, že to nepůjde. Psal se rok 1958, běželo tedy období, kdy zárukou úspěšnosti budoucího příslušníka „pracující inteligence" byl jeho dělnický či rolnický původ. A tak jsem nastoupil do učebního poměru. Pro mé rodiče to znamenalo, že se musí rozloučit s vidinou mít syna lékařem, pro mne, který jsem v tom neviděl žádný problém, to znamenalo, že jsem urazil mílovým skokem opět kus cesty k hornictví. Musím však, se vší vážností zdůraznit, že pro můj další vývoj mne nemohlo potkat nic lepšího. Tři roky strávené získáváním nových poznatků, zkušeností a manuálních dovedností a návyků i sociálních komunikací, se mi stonásobně vrátily nejen při mém následném studiu na Střední průmyslové škole strojnické v Opavě - obor důlní stroje (třetí přiblížení se k hornictví), poté při studiu na Hornicko-geologické fakultě tehdejší VŠB v Ostravě - obor hlubinné dobývání ložisek (čtvrté přiblížení se). Ale i po promoci v mé inženýrsko-technické praxi při výkonu různých technicko-provozních funkcí na Dole Heřmanice v OKR (poslední přískok, spíš hluboké zakotvení v hornictví). Další zúročení přišlo následně, a to hlavně ještě i poté, co se mi podařilo si splnit své vlastní přání stát se vysokoškolským pedagogem, tedy již během mého působení na Hornicko-geologické fakultě. Při studiu vysokoškolské pedagogiky, dále při studiu vědecké aspirantury (dnešní doktorské studium), zejména při mé vlastní pedagogické i vědecko-výzkumné práci, při přípravě a zdolávání docentské habilitace i posléze profesorského řízení a při všech mých minulých i současných přemnohých aktivitách.

Tak to vidíte. Životní cesta každého člověka nemusí být vždy bezpodmínečně příliš klikatá zvláště tehdy, když je vroubená z jedné strany pílí a pevnou vůlí a z druhé nezbytnou láskou k řemeslu. Pak bývá často i dlážděná zasloužilými úspěchy a zpravidla nemůže minout svůj cíl.

A co dnešní studenti? Daří se Vám vychovávat nástupce, kteří jednou převezmou dodržování tradic?

Jeden starý a moudrý vědec už dávno před námi prohlásil, že věda bez „starých" je tragédie a věda bez „mladých" je komedie. A to platí nejen pro vědu, ale i pro veškeré činnosti člověčenstva vůbec, tudíž i pro rozvoj a udržování hornických tradic.

Je třeba si totiž nesmírně vážit veškeré užitečné práce řady pilných a svědomitých generací, které už v samých počátcích skoků přes kůži, jak vzpomíná prof. Jirkovský ve svých pamětech o Příbrami, „...úzkostlivě střežily starodávné hornické tradice, aby byly předány v původním nezměněném podání a provedení vždy dalším a dalším mladším generacím".

A pokud se týká vychovávání svých nástupců, kteří jednou převezmou dodržování tradic, to je otázka, která se řeší samovolně už jenom tím, že nepřetržitě systematicky udržujeme hornické tradice, že každý rok přijímáme cca patnáct až dvacet nových semestrů a jeden každý z nich se stává potenciálním i reálným pokračovatelem udržování a rozvíjení tradic.

Je to právě starobylost celé slavnosti a povinnost každého člena - účastníka sesí beze zbytku respektovat Pivní zákon až ad absurdum. To dodává hornickým slavnostem ten neopakovatelný pel starodávnosti a zdroj veselosti. Zásadně se tím odlišuje od jiných běžných druhů společenských zábav. A to je to krásné a jemné, co s sebou tradiční hornické slavnosti přinášejí, čím si získávají srdce stovek, ba tisíců příznivců a fandů a co stojí za to přísně střežit a ochraňovat. K naší nemalé radosti zjišťujeme rok od roku vyšší zájem veřejnosti o účast na skoku přes kůži. Tento poznatek je však také silně zavazující. Bereme ho jako podnět k tomu, abychom tradice vedli i v jejich budoucím vývoji tak, aby byly a navždy zůstaly tím, co jsou, tj. zdrojem potěšení a zábavy, prostředkem a důvodem k pravidelnému setkávání se hornické obce, lidí podobných profesních zájmů a hlavně, aby zůstaly zdrojem inteligentní zábavy a poučení a to nejen o hornictví, jeho historii a tradicích.

Děkuji za rozhovor.

 

Táňa Kantorková Foto: Hana Martiníková